Úvod pro mládež od 13 let (3. kategorie)

Paměť Země netvoří pouze zkamenělé pozůstatky živých organismů, ale dalo by se říct, že i kameny samy. Přesněji řečeno horniny, jak by nás opravil geolog. Z hornin, které se skládají z jednotlivých minerálů, můžeme vyčíst neuvěřitelné věci o minulosti pozemských krajin a moří. Pokud jste si ze zvědavosti přečetli příběh o posledním žijícím drakovi v úvodu pro mladší děti, pak vás možná zarazilo, jak mohli geologové poznat, že ostrov Komodo vznikl až po vyhynutí australského draka. I tohle všechno se dá vyčíst z pouhého kamení? A jak? To všechno se dozvíte, když se s námi pustíte do dobrodružného pátrání, při němž se budete moci poradit se zkušeným geologem, nahlédnout do našich virtuálních knihoven a muzeí a hlavně sami vytvářet svou představu dávných věků. Třeba ta vaše bude zrovna ta správná, byť se nad ní současníci budou shovívavě usmívat.

I odborníci se někdy velmi mýlí

Nemyslete si, ani ti nejlepší geologové a paleontologové si nemohou být jisti, že jsou všechny jejich učené výklady a vědecké závěry správné. Mohou se mýlit. I proto má věda své kouzlo, pohledy na svět a jeho poznání se neustále a často překvapivě mění. A omylů a přehmatů nebylo rozhodně málo ani v geologii a paleontologii. Původně se třeba vědci domnívali, že se gigantičtí ještěři pro svou váhu mohli pohybovat pouze ve vodě. Na všech dřívějších obrazech jim vykukovala nad hladinu jen hlava. Studium jejich chrupu však později ukázalo, že se tito veleještěři živili suchozemskými rostlinami, a tak je malíři museli nechat vystoupit na břeh. A teď jim možná, v souladu s nejnovějšími poznatky čínských paleontologů, budou muset přimalovat dokonce peří! Jindy zase experti přisoudili jistému druhu dinosaura cizí hlavu, která ležela v zemi náhodou vedle jeho kostry, a tak bychom mohli pokračovat. Jak vidíte, většinou se takové chyby napravily.

Naopak když přišel začátkem 20. století německý meteorolog a přírodovědec Alfred Wegener s na první pohled divokou teorií, že jednotlivé světadíly byly kdysi součástí jediné pevniny, obřího prakontinentu, tehdejší oficiální vědecká obec se mu vysmála a ještě dlouho nebyla schopna tuto geniální myšlenku přijmout. Marně Wegener poukazoval na to, že tvary jednotlivých světadílů, kdybychom je k sobě přesunuli, do sebe zapadají jako skládačka. Nikdo tehdy nevěřil, že by se původní pevnina mohla roztrhat na menší části, které by se od sebe natolik vzdálily a vlastně „pluly“ po svém podloží. Wegener měl pro svou teorii stěhování kontinentů samozřejmě řadu další důkazů, při nichž skvěle kombinoval poznatky z geologie a paleontologie i dalších oborů. O tom, že měl pravdu, navzdory všem kritikům, se už vědec a odvážný cestovatel, který se nebál létat v balonu ani podnikat náročné výpravy, za svého života nedozvěděl. Zahynul na podchlazení v roce 1930 při jedné expedici v Grónsku, když vezl jídlo svým kolegům na nově budovanou meteorologickou stanici. (Mimochodem, i naši geologové nedávno vybudovali v polárních oblastech výzkumnou stanici a podílejí se na výzkumu Antarktidy.)